Pavel "Johny" Jonák

S lezením jsi začal už v ranných 80. letech, jak vypadaly tvoje začátky a jací lidé tě nejvíce ovlivnili?
Prošel jsem standartním vývojem - první pokusy s kamarádem ze školy a šňůrou na prádlo v lomu ve dvanácti, poté první opravdové lezení na Vysočině pod dohledem tamních lezeckých špiček. První setkání s českými pískovci, okamžitě na ostrý konec lana a hurá bez hlavy kamkoliv vzhůru. Kupodivu jsem tenhle rychlokurz přežití na prvním konci lana ustál a šlo se zase dál na vápence Francie, Španělska a pak dál do hor. Vždycky jsem měl štěstí na parťáky a s většinou z nich si zalezu čas od času i dnes.

Rok 1997 a oblast Arco je spojená s pádem, který tě mohl definitivně odříznout od lezení. Operace páteře a několik měsíců v leže muselo být velmi náročných. Můžeš se s námi podělit o svůj návrat do běžného života a později i k lezení?
Všechno zlý je k něčemu dobrý... Během roku rekonvalescence jsem měl čas uvědomit si, co mi chybí, co ne a jak moc se chci k lezení vrátit právě když zrovna nemůžu. O to větší byla motivace dostat se zpátky hned poté, co jsem se dal dopořádku. Vzhledem k tomu, že celá nehoda byla nepozorností jističe a ne mou vlastní chybou, nebylo o čem dumat. Prostě jsem chtěl znova lízt dobře, tak jako předtím. S touhle myšlenkou jde všecko, ikdyž tělo skřípe.

Jak se ti daří propojovat tvé zaměstnání, osobní život a bigwallové lezení?
Když mi bylo dvacet, měl jsem sílu a neměl peníze někam odjet - teď je to úplně obráceně! Ale vážně - máme dva prcky co mě potřebujou a je s nimi sranda, práce sebere taky spoustu času a den má pořád stejných 24 hodin. Parťák ve firmě je naštěstí také lezec, takže chápe, že občas zmizím. Sem tam sice lítám jak hadr na holi, ale lezení je pořád priorita. Čas na tréning se najít musí, protože udržet kondici je pořád těžší. Není sranda skloubit všechno dohromady, ale musí to nějak jít, takže to jde.

Budou tvoje děti také lézt?
Nechám to na nich, ale vzhledem k tomu, že trávíme spoustu času pod skalama v Adršpachu, tak se jim to pomalu a nenápadně dostává pod kůži také. Oba trochu lezou, ale zatím je to spíš sranda, než nějaká potřeba a nechci je nikam tlačit. Když si najdou jinou cestu, budu taky rád.

Vždycky si vybíráš technicky nejnáročnější lezecké cesty, které jsou jistě velmi náročné i psychicky. Jak překonáváš krize uprostřed několikadenní cesty vzhůru?
Strach většinou ustoupí po nějaké době strávené na stěně a člověk se rozleze do vysokých obrátek. Problém je spíš nesklouznout rutinou k nějaké chybě, což by se mohlo stát velmi snadno. Během dlouhých cest není prostor pro chybu, takže i přes únavu je třeba být stále ve střehu. Často chci být po pár dnech už úplně jinde, ale nejde to, takže to prostě musíme dolézt :).

Co tě na Bigwallu nejvíc baví a naplňuje?
Prvovýstup velkou zdí je velká výzva, ale taky strašná dřina, člověk musí nasadit veškerý svůj um a stejně to nemusí stačit. Když to ale vyjde, tak pak si ten pocit člověk pamatuje hodně dlouho. Jak říkal kamarád Zdeněk - zážitek nemusí být hezký, hlavně když je silný :).

Zajímá mě tvůj pohled na současné lezení. Změnilo se něco od dob, kdy jsi začínal?
Určitě se nejvíc změnil tréning, my jsme začínali v březnu venku, dneska brousí všichni borci umělou stěnu celou zimu a to je znát. Jinak si myslím, že je všechno vpořádku - ve skalách potkávám stejnou krevní skupinu stejně jako před dvaceti lety. Sem tam i blbce - země se točí pořád stejně.

Jak vnímáš mladou, nastupující generaci? Co bys jim poradil, nebo vzkázal?
Nemám co radit, protože by mě ve dvaceti stejně nikdo neposlouchal :). Možná si občas vylízt nějakou cestu jen tak od pohledu, že se jim to prostě líbí. Bez ohledu na číslo obtížnosti za názvem a bodů do deníčku. Současná obsese některých sportovních deníčkářů je neuvěřitelná.

TIP na závěr - Kam by měli zajet lidi, kteří by rádi vyzkoušeli esprit Bigwallu u nás v ČR?
Fajn, jestli to někdo myslí vážně, tak třeba Adršpach-Čapka-Crazy project. V cestě natočíte tři délky a rozhodně si užijete den. Pak třeba ještě cokoli klenbou ze dna Macochy. S touhle přípravou můžete vyrazit kamkoli do světa.

Město nebo venkov?
Jsem venkovan ve městě.

Písek nebo led?
Radši ten písek, ikdyž pěknej rampouch...

Léto nebo zima?
Radši léto, ale umím oboje.

Blond nebo bruneta?
Jednoznačně blondýna! Nemůžu si dovolit jinou odpověď :).

Cesta nebo cíl?
Cesta složená z cílů.

Johny, děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho dalších silných zážitků!