Hora Ducha - My jako dneska fakt umřeme? Tady?

To by bylo krásné horské ráno, co? Jenomže ten sen se rychle rozplyne tak, jako chuť sádla, na kterou si budu muset počkat až domů. Honza i já otevíráme oči současně. Neudržované vousy, popraskané rty, spálená kůže na obličejích, únava. Namísto palandy ležíme zkroucení na karimatkách v bezmála sedmi kilometrech nadmořské výšky. Čaj vaříme ze sněhu na dvou vařičích současně, ale to až po čase. První jídlo jsme schopni pozřít kolem desáté dopoledne, dehydratovaná ovesná kaše s malinami a s kafem jsou vyzkoušenou jistotou i v době nechutenství. Všude kolem stanu je příšerná zima, ve spacáku je ale dobře. Když otevřeme předsíňku, výhled do ledovcového údolí pod námi je brutální a okamžitě nám nahrazuje veškeré dosavadní strádání. Kdyby nám nad hlavami nekroužily od svítání vrtulníky, lehce bychom alespoň na chvíli zapomněli na události včerejšího dopoledne. Pořád tak nějak nemůžeme uvěřit tomu, co se včera stalo. Dva mrtví lidé, stejní jako my dva, na tak krásném místě. Teď se všichni snaží dostat dolů dalších sedm raněných, kteří se nedostali večer do helikoptér marně kroužících v mlze předchozího večera. Naší pomoc ale nikdo nepotřebuje. Je tu hodně šerpů i vůdců. Zvládnou to lépe jak my dva. Naše práce spočívá v tom nepřekážet a počkat do večera, až ten svah bude zase zmrzlý a bezpečnější. Alespoň tak si to malujeme. Vyrazit tam přes horké poledne, v době tajících seraků a odtrhujících se sněhových vrstev, to by nás ani ve snu nenapadlo.

Všichni ranění odletěli naštěstí brzy, do svahu nastoupil fixní tým a během dopoledne byla cesta do čtvrtého výškového tábora opět zafixována. V tu chvíli se do ní vrhla dobře polovina trojky a kolem našeho otevřeného stanu se počalo trousit procesí. Orloj sebevrahů! Tak jsme jim říkali. „Jsou to idioti! Včera touhle dobou se tam umíralo. Chtějí to trumfnout?“ rozčílil se Honza a nabídl mi vegetariánskou paštiku v iluzorním bezpečí našeho přístřešku zmítaného větrem. Přečkali jsme tak celý den vedením důležitých řečí o kávě, budoucnosti komerčních expedic a našem postupu, který byl následující: počkat do večera, nazout mačky a bágly, vylézt během asi pěti hodin do čtyřky, tam rychle uvařit čaj a vyrazit k vrcholu. Mě se plán moc líbil, nevadí mi dlouhá fyzická námaha a mohli bychom stihnout pěkné světlo během závěrečného stoupání. Pro vytrénovaného fotografa ideální plán. Náročnosti takového postupu jsem se nebál, makal jsem na sobě jsem dost. Honza si úplně nevěří, ale zkusí to.

S Trávou jsme vyráželi z trojky mezi posledními, už za tmy. Mačky v ledu doslova cinkaly, všechno už bylo krásně omrzlé, čas akorát. Náskok, který jsme dali těm před námi se však ukázal být jako nedostatečný, do hodiny jsme byli ve frontě několika desítek lidí s lahvemi stlačeného kyslíku na zádech. Přesto byli pomalí, v strmém svahu nám překáželi a já začínal byl velmi naštvaný z neustálého čekání na další postup. Několikrát jsem v nucených odpočincích padal do krátkých pomíjivých spánků, trvajících řádově jednotky sekund. Obvykle se mi zdálo, že stoupáme kolem jedné horské chalupy za druhou, že nás koulují místní děti anebo že jsme to přešli a musíme se kousek vrátit. Bylo to frustrující! V jeden moment jsem se hodně naštval, až mě to samotného vyděsilo. Nebývám obvykle tak agresivní, jako jsem byl dnes. Rychle jsem se snažil uklidnit a smířil jsem se s tím, že namísto pěti hodin půjdeme více jak sedm. Neustále jsem hýbal prsty v rukavicích a kopal mačkami do ledu, aby mi neomrzly stydnoucí prsty na rukou a nohou. Poprvé v životě jsem se pohyboval v nadmořské výšce nad sedm tisíc metrů.

V jeden moment mi došla trpělivost a vypnul se z lana. Hůl jsem nahradil cepínem a začal stoupat výrazně rychleji vedle štrůdlu lidí blikajících čelovek. Přiznám se, že nově nabytá svoboda se mi líbila. Napodoboval jsem mnohdy pohyby, které jsem znal jen z televize, ale šlo mi to. Byl jsem rychlý, bylo mi teplo, bylo to fajn. Má svoboda skončila u ledové stěny, pod kterou jsme všichni čekali, až jí uvolní „špunt“, jak přezdíváme zaseknutému klientu některé z agentur. „Do prdele! Ten špunt je Tereza ty vole!“, slyšel jsem poprvé v životě sprostě křičet Trávu. Honza se rychle odepnul a o minutu později již pomáhal Terce s každým pohybem, který láskyplně komentoval klidným hlasem. Jen co byla nahoře, předběhl jsem zbytek fronty a ledovou stěnu vyběhl na mačkách s absolutně bezchybně sekaným cepínem do přemrzlého ledu. Překvapilo mě to. Zajímavé, jaké dovednosti v člověku strach probudí. Nahoře jsem našel ztěžka sýpající parťačku a vystresovaného náčelníka. Oba leželi vedle sebe na sněhu. Svět byl zase v pořádku. Jen Tereza bude do smrti znát tuhle pasáž jen z vyprávění. Strach, nebo spíše úzkost, extrémní námaha a vypětí. Díky nim si tuhle část vůbec nepamatuje.

Po zbytek cesty jsme se uklidnili a stoupali v rytmu ostatních, až do závěrečného traverzu. V něm se začaly výrazně měnit podmínky výstupu. Zvedl se silný vítr, klesla viditelnost a snížila se teplota. Všichni jsme začali zvenku rychle omrzat, moje neholená tvář na sebe nabalovala hromady ledu. Snažil jsem se chránit nos i rty šátkem, kdykoliv to jen trochu šlo a nemlžily se mi brýle příliš. Začínal jsem mít pochyby, zda je tohle počasí stále ještě v souladu s předpovědí, ale bylo mi to zatím jedno. Stejně musíme nahoru, i před zhruba třetinu ostatních lidí, kteří to raději otočili. Vítr mi šlehal do tváří a rychle zavál každou stopu, kterou se ve sněhu marně snažil zanechat Tráva přede mnou. Bylo to nekonečné a trochu monotónní sekání do ledu, ale takové už je někdy lezení na hory. Šli jsme. Dřeli jsme. Vlhkost se vkrádala do rukavic, ale pořád jsem tomu dokázal čelit.

Po asi hodině strávené v traverzu se vítr zvedl natolik, že bylo jen velmi těžké v něm i stát, natož jít. „Serte na jištění, makejte do stanu!“, zařval na mě šerpa Temba a já v dálce zahlédl světélka. Poslechl jsem jej, popadl cepín do obou rukou se zaťatými zmrzlými pěstmi v rukavicích. Jak jsem se k světlu blížil, scenérie přede mnou byla děsivější a děsivější. Viděl jsem v tu chvíli tři stany, z nichž jeden na sobě nesel viditelné logo „14 Summits“, ten byl tedy náš. Bylo v něm nejasně mnoho lidí, šerpa v předsíňce držel obě vstupní plachty, které se mu ze všech sil snažil vyrvat z rukou vítr. Foukalo natolik, že podle Beaufortovy stupnice síly větru bychom onen okamžik mohli nazvat vichřicí, či spíše orkánem. Do našeho stanu už bych se nevlezl a tak jsem se snažil najít malé místečko v jeho pomyslném závětří. Kupodivu tady přímo na zemi leželo několik bezvládných těl, mezi nimiž jsem si našel místo i pro sebe. Ledová zem studila i přes naducaný péřový oblek, ale vítr mi absolutně neumožňoval ani pomyslet na to, že bych z batohu vyndal péřovku, či mikinu. Okamžitě bych o ně přišel. Lehl jsem si tedy na zem a zvažoval, jak dočkám rána. Po několika minutách jsem k sobě přivinul francouzskou dívku Marianne, kterou potkal stejný osud. Objali jsme se v těch oblecích jak dva tučňáci a snažili se vymyslet strategii přežití do rána - hlavně neusnout! Sestup byl nyní zcela nemyslitelný, v tom větru bychom nikam nedošli, možná bychom ani nenašli cestu. Bylo 28. září 2022, tři hodiny a třicet sedm minut ráno, teploměr na batohu ukazoval -21.2°C, výškoměr na ruce 7469 metrů nad mořem a já neměl ani potuchu, co s námi bude dál.

„Pýtr, Pýtr, where are you?“ zaslechl jsem najednou a viděl postavu, která mě chytla za rameno a vedla do našeho dvoumístného stanu, ve kterém se pro mě i pro Marianne našlo ještě místo, přestože se uvnitř tísnilo již deset lidí. Sundal jsem si mačky, rychle si sundal batoh a otevřel jej v předsíňce. Málokdy jsem hrdý na své jednání, na svá rozhodnutí. Ale tady to byla výjimka. S chladnou hlavou jsem absolutně neřešil foťák ani objektivy. Dovnitř do stanu jsem hodil svojí péřovku, mikinu, péřové rukavice, termosku s vodou a lahev s čajem. Pro ostatní. Zbytek batohu jsem zahodil před stanem s vědomím, že jej už nikdy neuvidím, ale že nic z toho dalšího, co v něm je, nepotřebujeme k přežití. Injekci dexu a léky pro záchranu života jsem měl v náprsní kapse svého obleku a tak jsem skočil do stanu mezi ostatní. Rychle jsem si prohlížel tváře ostatních, ta Trávova byla nejstrhanější. „Půlka těch lidí venku mimo stany to do rána nepřežije, tohle je špatný!“ řekl mi stranou a bylo vidět, že to není jeho jediná starost. Hned za Trávou se v rohu krčila postava s akutní výškovou nemocí. Nemohl jsem jej ani poznat, dokud si do stehna sám nepíchnul první záchrannou injekci. Náš Martin! Do prdele, Martin! Byl na smrt.

Vítr bušil do stěn stanu a museli jsme na sebe křičet, když jsme si chtěli cokoli říct. Najednou mi došlo, že v tom batohu, který patrně již odletěl někam do údolí, je přeci jen předmět, na kterém mi záleží. Snubní prstýnek! Sundal jsem jej z ruky před několika dny, aby mě neohrozil, pokud mi natečou tady nahoře prsty. Teď jsem svoje rozhodnutí proklínal. Přijít o foťák, náhradní rukavice, o batoh… prosím. Ale umřít bez prstýnku? Ani omylem. Nemohl jsem ven a tak jsem se jen naštval uvnitř stanu sám na sebe a rozhodl se dneska přežít.

Po třech hodinách hrůzy strávených ve stanu zmítaným orkánem, s vyděšenými výrazy všech přátel okolo, s obavami o životy lidí tam venku, po tom všem… se začalo rozednívat. Naše šance na oteplení, ústup větru, záchranu! Jen co jsem skrze vlající cáry předsíně stanu zahlédl náznak ustupující tmy, prorval jsem se přes masu těl ven. Chtěl jsem pořídit záznam té hrůzy na objektivní médium kamery. Jaké bylo moje překvapení, když jsem viděl ležet před stanem sněhem zavátý tlumok, s kterým jsem se již rozloučil! Byl plný sněhu a ledu a neexistovala ani pomyslná šance na to vyndat z něj foťák. Moje rychle přemrzající prsty jen v tenkých manipulačních rukavicích by tohle nedokázaly, nemluvě o tom větru, který mi neumožňoval jakýkoliv pohyb s obličejem mířícím ani trochu k slunci. Tak, jak jeho směr kázal, jsem poslušně odcouval k místu, odkud byl náš stan vidět a pořídil několik roztřesených záběrů malou akční kamerou, kterou jsem měl v kapse. Brzy jsem ji uklidil do obleku a rychle ohříval prsty, jejichž bolest budu cítit ještě mnoho týdnů, jako památku na tohle ráno. Omrzlá zakončení bříšek mých prstů ještě z Ama Dablamu dostala dnes další bolestivou ránu a já v nich ztrácím cit.

Zaplul jsem rychle do stanu. Tereza byla v koncích, rozjížděl se jí plicní edém a trpěla záchvaty úzkosti z kyslíkové masky. Martin se svíjel v rohu stanu bledý a malátný se zapadlýma očima, prosil o další injekci a vysvobození. O Terezu se postará šerpa, Martin ale bude potřebovat asistenci buď ode mě, anebo od Aldy, který se o něj pečlivě staral několik předchozích hodin. Asi minutu jsem přemýšlel o tom, že to Alda zvládne a já zamířím i v tom orkánu k vrcholu, ale pak mi došlo, že bych si jej stejně neužil. Kdyby se na sestupu Martinovi nebo Aldovi něco stalo, měl bych to do smrti před očima. Nevím jak to vycítil, ale Martin na mě tok mých myšlenek vysledoval: „Neblbni a běžte s Aldou oba nahoru. Tráva a Temba mi pomůžou, vole“ naléhal na mě hned několikrát. Alda i já jsme byli připravení na steč, oba jsme tolik chtěli nahoru! Ale ani jednomu z nás to nedalo. A nebyli jsme schopni o tom mluvit, oba jsme se rozhodli zcela nezávisle pro pomoc Martinovi a začali se chystat dolů. Martin si píchnul už druhou dávku dexu do stehna a pro jistotu se předávkoval i tabletou. Netuším, kdo mu obul mačky. Mě zdravému to v tom větru trvalo třikrát déle, než normálně. Vyrazili jsme do traverzu. Martin se v tom větru komíhal jak plamen svíčky a absolutně nevládl svému tělu. „Temba!“ zakřičel jsem na našeho hlavního šerpu. „Prosím, uvaž si Martina k sobě!“ prosil jsem jej o pomoc, protože jsem si nebyl vůbec jistý, že bych Martinův případný pád dokázal zachytit. Temba je z nás nejzkušenější a upřímně, asi taky nejsilnější. „To zvládne!“ mávl nečekaně guru rukou a chtěl pokračovat v traverzu. „Jestli si ho okamžitě neuvážeš, tak Tě praštím cepínem!“ řval jsem v tom větru co to šlo. Zabralo to. Až k fixním lanům šli spolu, tam však Temba Martina opět nechal samotného. Dodnes byl Temba můj hrdina, od téhle chvíle jsem jej po zbytek expedice vnímal jen jako moje velké zklamání. Patrně však neprávem, možná nevěděl, v jakém je Martin stavu. Možná.

Jen co jsme se dostali k prvnímu slanění, stála před námi velká fronta. Mnozí lidé slaňují prostě extrémně pomalu, protože se bojí. Čeho, to nevím, ale bojí se. Třeba nelezou po skalách a nejsou zvyklí svoje životy automaticky svěřovat těm titěrným lehkým pomůckám, jako my. Martin ale neměl tolik času, aby ve frontě čekal. Chtěl jsem jej rychle vyfotit a tak jsem sundal batoh, ve kterém byl někde uložen foťák. Za mnou stála kyslíková expedice, její první účastnici jsem poprosil o podržení rukavic, abych šetřil čas. Za to po mě ale vzápětí chtěla vyfotit. Což o to, vyfotil jsem ji. Pak mi zamrzl akumulátor a bylo po všem, za nový jsem jej v tu chvíli vyměnit nedokázal. Když jsem uklízel foťák do batohu, uletěla mi náhle moje levá péřová rukavice a já tak od teď musel střídat po minutě obě ruce v té pravé. Nevadí, v peří se stejně blbě manipuluje s lanem, na které jsme ale stále čekali frontu a seraky přímo nad námi začínaly pracovat v prvních slunečních paprscích. Přímo pod námi před dvěma dny umírali lidé v lavině, která teď může spadnout kdykoliv i na nás. Čas je klíč k záchraně. Slečna s kyslíkovou maskou začala mít velké množství otázek. Proč neslaňujeme? Proč to tak trvá? Spadne na nás lavina? Z jaké jsme expedice? Bude si stěžovat! „Já se s Tebou budu bavit, až si sundáš ten krám z ksichtu!“ umlčel jsem ji možná neprávem, ale za to efektivně. Neměl jsem vůbec pomyšlení na rozhovor. Sledoval jsem jen Martina, který si toho všiml a otočil se na mě. „Já už nemám čas, musím dolů“ řekl zcela klidně vůči mě, dex začal působit. Martin se odepl z lana a předběhl celou frontu. Tím „předběhl“ myslím opravdu „předběhl“, on dokázal běžet! Lana se chytl jen jednou rukou a běžel z toho kopce přímo dolů, po zmrzlé sjezdovce a bez jištění! Nezbylo mi nic jiného, než se vydat za ním obdobným způsobem. A tak jsme oba běželi „na paragána“ anebo jak se taky říká „na rusáka“. Prostě dva debilové běží lavinovým svahem, tam kde ostatní slaňují. Všechny skupinky, které jsme takhle míjeli, jsme obíhali, jen jsme strkali svoje prsty do popruhů jejich batohů pro případ uklouznutí. Oni jsou jištění, lano by nás podrželo společně. Byl to příšerný fofr, nemohl jsem celou tu dobu popadnout dech a nechápal jsem, kde se v Martinovi vzala tahle síla. Z těch 7400 metrů nad mořem jsme takhle seběhli až na rescue point nad C3, tj. do 6700 metrů za zhruba dvacet minut včetně kličkování mezi valícími se hroudami sněhu a ledu, které nás míjely o jednotky metrů. Jedna hrouda dokonce trefila Martinovi vnitřní koleno, ale rozhýbal to. Zničehonic se ale svalil do sněhu asi o pět minut později. „Já už nemůžu!“ a snažil se uklidnit. Kouzlo hopsinkové šťávy přestalo fungovat. „Nemáš u sebe ještě dex?“ překvapil mě otázkou. Injekce funguje jen jednou, on už ji dostal dvakrát. Třetí dávka putovala do stehna bez jakéhokoliv účinku. Zbylou vzdálenost do stanů, zhruba třista metrů, jsme šli jistě přes hodinu s odpočinkem každé dvě až tři minuty. Martin se svalil bezvládně před stan spolu s Aldou, který  nás mezitím doběhl. A já taky. Byl jsem konečně klidný! Zvládli jsme to! Teď jsme v bezpečí trojky, tady to na nás nespadne! Jo! Jo! Čaj, instantní džus, voda, rehydratační roztoky, mikrospánek. A dlouhé čekání na ostatní.

Tereza s Mingmou šerpou dorazila dlouho po nás. Byla na sračky. nebyla schopná souvislého projevu, chůze, ničeho. Magič se objevil ve stanu spokojený, byť mu chyběla zhruba polovina obličeje, kterou zakrývala souvislá vrstva ledu. Po další hodině se za nimi objevila konečně postava Trávy. Psychicky i fyzicky absolutně vyždímaný se jen ujistil, jestli jsme v pohodě. Když zjistil, že Terka a Martin v pohodě nejsou, našel v sobě ještě poslední energii. Bylo jasné, že musíme něco udělat. Martin ani Tereza do bejzu nedojdou, potřebujou heli a to tak, že hned. Trvalo to několik hodin, než se vítr kolem uklidnil natolik, aby vrtule opravdu přistála přímo před stanem, skoro v sedmi tisících metrech. Před takovými dvaceti lety by taková záchrana byla prakticky nemyslitelná, ale současné vrtulníky a hlavně současní himálajští piloti dokážou zázraky. Když konečně opadal zpátky sníh od odlétávajícího vrtulníku, jaké bylo naše překvapení! Tereza odletěla, ale průhledný Martin pořád dřepí na heliportu! Nevešel se. V téhle výšce pilot nechtěl riskovat a vzal tak jen Terezu. Jedna rádiová relace střídala druhou a nakonec, po další půl hodině Subin zaplatil Nimsovi a ten nám poslal jeho soukromý vrtulník. Martin byl v bejzu, konečně! To už ale Tráva neviděl. Upadl do stanu zcela vyčerpaný, kde jsme ho s Aldou našli oblečeného a zabaleného do spacáku. Tiše nás poprosil o čaj na vzpružení, co má od Miri. Tři sáčky do lahve, ráčil ještě poprosit schoulený do klubíčka. Když to Alda ochutnal, pronesl něco o gustu a dišputátu a druhý doušek odmítl. Tráva to postupně celé s díky vypil. Až ráno jsme zjistili, že jsme mu čaj udělali do lahve na čůrání a že ten zbytek čaje v ní nebyl čaj. Toho dne jsem byl rád, že jsem to neochutnal a pil vodu. Už nám všem zase bylo dobře!

Fotogalerie