Nejkrásnější hora na světě, aneb když se sen stane skutečností

Honza Špička ti přináší další povídání o horách v Peru. Další na talíři je Alpamayo.

Vidím to jako včera, když jsem si jako malý listoval v encyklopediích a viděl jsem tam Alpamayo, horu s přívlastkem Nejkrásnější hora na světě. Nevím, zda je to pro její tvar dokonalé pyramidy ze severu, nebo pro její proslulou západní stěnu, které vypadá jako mistrovské dílo cukráře, který jí vymodeloval z nadýchané šlehačky. Vlastně je asi jedno proč, nebo zda to je či není ta nejkrásnější na světě. Je prostě nádherná, tyčící se do výšky 5947 m n. m. jako by zdobila celé peruánské Andy. Jako malého mě ani nenapadlo, že se na takové hory leze, či že bych snad já měl někdy to štěstí tuto krasavici vidět. Bylo to něco z úplně jiného světa. Když jsem pak o mnoho let později začal dělat první krůčky v horách, stále to byla hora z jiné dimenze. O mnoho let později jsem pak na ledovcovém kurzu, kde jsem se učil úplné základy alpinismu, poslouchal Viktora Kořízka a jeho zážitky právě z lezení Alpamaya, stále jsem však ani ve snu netušil, že tu horu někdy uvidím, nedej bože, že se podívám až na ni.

Nicméně rok se s rokem sešel, přibyla mi nějaké ta životní zkušenost, možná i troufalost, s Alčou jsme se přestěhovali do Peru a najednou tento vrtkavý sen začal dostávat reálnou podobu. Najednou to nebyla nedostupná hora na druhém konci světa, najednou byla tady a jakoby mě volala k sobě. Poprvé jsem se na ni vydal již v roce 2022 s kamarádem Kubou, ale neměli jsme štěstí na podmínky a po dosažení těch proslulých šlehaček jsme otáčeli kvůli sypkému a čerstvému sněhu. O rok později jsme zkusili své štěstí s Alčou, podmínky vypadaly ideálně, avšak po prolezení a přelezení několika séraků a trhlin přišlo několik desítek metrů sypkého sněhu ve sklonu okolo 60-70 st, a to bylo na Alenku prostě moc. Takže další pytel. Když se nyní ohlédnu zpět, při prvním pokusu jsme rozhodně nebyli připraveni, při tom druhém možná….

Rok 2024 začal skoro až pohádkově. V horách jsem se cítil jako doma, šlapalo se hezky a já cítil formu, jistou troufalost a „nachtivení“ jít tam znovu. Na začátku května za námi do Peru přijeli kluci z Plzně Honza, Jirka a Vláďa, kteří měli taky tento sen. Po pár kopcích na „rozpink“ to musel Honza vzdát, jelikož mu moc neseděla výška nad 5000 m n. m.. Alpamayo samo o sobě není technicky ani lezecky nikterak těžké. Nicméně je to proces minimálně 5ti denní. Ve vrcholovém dni je navíc zásadní rychlost. Jakmile se do stěny či do vrcholové převěje, opře sluníčko, ze stěny se stává střelnice a vy tam už opravdu nechcete být. Vzhledem k termínu a teprve začínající lezecké sezoně, bylo k dispozici velmi málo aktuálních informací ohledně podmínek ve stěně i na ledovci. Na druhou stranu tu byla šance na tzv. otevření hory pro tuto sezónu. To nám nakonec uniklo o den, jelikož den před námi vystoupala komerční expedice s nosiči, 7 klienty a 6 guidy, kteří pro své klienty zafixovali celou stěnu až k vrcholu.

Nám se povedlo dosáhnout vrcholu o den později, 4. června, avšak alpským stylem, bez podpory, bez fixů a v malém teamu ve složení já, Vláďa a Jirka. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků v horách. Po těch letech, kdy jsem měl tuto horu v hlavě, po dvou neúspěšných pokusech se to najednou vše sešlo a my jsme kolem 8 hodiny ráno stáli na vrcholu. I jsem si dojetím trošku ubrekl a nestydím se za to. Na vrcholu jsme strávili asi 10 minut, ono tam kromě zimy vážně nic není. Pár fotek, trošku teplého čaje, trochu čokolády, vrcholové obětí a šup dolů. Každý totiž ví, že vrchol je jen půlka cesty. Dostat se dolů bývá kolikrát těžší, nebo nebezpečnější než dostat se nahoru. Po předchozí expedici zbyly naštěstí ve stěně několikery abalaky, což nám sestup trochu urychlilo, nicméně jsme museli pro slanění vrtat i svoje. Kolem půl 12 dopoledne jsme již všichni bezpečně, úplně vyždímaní avšak šťastní v high campu. Výstup nám trval cca 6 hodin sestup další cca 3. Celá stěna má cca 400 m sněhu a ledu ve sklonu kolem 60-70⁰, nicméně našly se i místa, kde sklon atakoval 80⁰.

Jelikož jsme v campu byli zcela sami, rozhodli jsme se užít si ještě jeden den sluníčka a výhledů a do base campu sestoupit až další den. Chtěl bych poděkovat Apu Alpamayo za možnost splnit si svůj sen, všem svým lezeckým parťákům, všem co mě něco naučili, mému partnerovi High Point za jejich oblečení, rodičům, že mě ještě nevydědili a samozřejmě ženě Alence, že toto vše se mnou sdílí a že mě ještě nezabila - prý to zvládnu brzo sám.